Výrazná osobnost folklorního a kulturního života ve Strání, Stanislav Popelka, v těchto dnech oslaví své další kulatiny. 25. října uplyne sedmdesát let od jeho narození. Do historie moravsko-slovenského pomezí se zapsal nejen jako fašankový gazda, ale i jako ochotník a příležitostný řemeslník.
K folkloru se dostal už jako dítě. Na vojně působil ve vojenském tanečním souboru Družba v Písku. Po jeho návratu se přidal ke skupince nadšených folkloristů ze Strání, které doprovázela dechová hudba Javorina. Začali společně jezdit do ciziny, kde se účastnili folklorních slavností a festivalů. Navštěvovali Belgii, Francii, Itálii, Polsko nebo Portugalsko. Tancování se věnoval až do svých čtyřiceti let.
Poté, co se mu stal těžký úraz, se tanci věnovat přestal. „Tehdy jsem začal gazdovat,“ vzpomíná oslavenec. Žádný straňanský fašank se od té doby bez něj neobešel. „Gazdu dělá úžasně, nedovedu si představit v jeho roli nikoho jiného, je mimořádný,“ hodnotí Popelkův talent folkloristka Vlasta Grycová. Každý fašank, v jehož čele se objevil, byl pro něj něčím výjimečný, na každý z nich má nezapomenutelné zážitky.
Stal se mužem číslo jedna ve straňanském folkloru. „Šije také kroje, krpce, řemeny na kroje, pustí se s chutí do všeho,“ dodává Grycová, která pamatuje ještě oslavencova otce. „Byl to výborný zpěvák. Staňo od něho asi lásku k folkloru nasál,“ říká Grycová. Strání si bez Stanislava Popelky dokáže představit jen málokdo. „Je to velký dobrák a obětavec. Bez něho by nebyl fašank, divadlo ani spousta dalších věcí,“ míní ředitel Muzea Jana Amose Komenského v Uherské Brodě Pavel Popelka.
Podobně si oslavence vybavuje současná šéfka infocentra Bára Macková. „Zavřu oči a vidím ho nejen jako fašankového gazdu, ale také jako houževnatého režiséra a organizátora divadla. Už jako patnáctiletá jsem pod jeho vedením a přátelským dohledem hrála své první a poslední divadlo, operetku Na tý kouce zelený. Byl velikým kamarádem mého dědečka Slávka Tannera, se kterým se hodně věnovali tvorbě kulis a celkově divadlu ve Květné. Je to přátelský člověk, který mi nikdy jinak neřekne než Barborko, Barunko,“ naznačuje Macková.
A jak oslavenec vidí budoucnost straňanského národopisu? Tomu podle něj přála snad každá doba. „V minulém režimu to bylo sice těžší, ale přesto jsme měli zelenou. Jako největší rozmach folkloru hodnotím ale současnost,“ přiznává Stanislav Popelka s tím, že velkou zásluhu mají v národopisné činnosti, zejména nadšenci zapálení do lidových tradic a obětavci, které k tradici vedou ostatní. „Nebojím se, že by folklor neměl pokračovatele. Myslím, že mladí mají zájem o lidové tradice, a to nejen ve světě, ale především v mém rodném Strání,“ uzavírá folklorista.
Autor: Irena Trojková, Pavel Bohun; Slovácký deník 9. října 2009
